Hranice, tresty a důsledky se v praxi často zaměňují, ale jejich význam je odlišný.
Hranice slouží k tomu, aby chování dítěte v dané chvíli zastavily a zároveň mu ukázaly, co je bezpečné a přijatelné – a co už ne. Nastavení hranice může vypadat takto: „Stop. Druhým neubližujeme.“ (zároveň fyzicky zabráním dalšímu ubližování). Dítě tak dostává jasnou informaci i okamžitou zkušenost, která souvisí s jeho chováním.
Cílem trestu je vyvolat nepohodlí, aby se situace neopakovala („Půjdeš do pokoje.“, „Teď máš zákaz pohádek.“). Může chování krátkodobě zastavit, ale často nevede k porozumění tomu, co nebylo v pořádku a jak to dělat jinak.
Vedle toho existují i důsledky – ty nejsou trestem, ale přirozeně navazují na situaci a učí dítě převzít odpovědnost („Rozlil jsi pití → společně ho utřeme.“).
Díky hranicím a smysluplným důsledkům se dítě může učit, co je v pořádku, a zároveň zachováváme pocit bezpečí ve vztahu.
