Mnoho dětí – ale i dospělých – se bojí chybovat. Znají to mnozí z nás. Chyba nás ochromí a při prvním neúspěchu to raději vzdáme. Ne proto, že bychom na to neměli schopnosti, ale kvůli tomu, že jsme vyrůstali v prostředí, kde byl důraz kladený hlavně na výkon a správný výsledek.
Jenže nikdo z nás neví „jak“, dokud to nezkusí a postupně nenatrénuje. Učení je proces, který vyžaduje čas. A tempo každého z nás je individuální.
Když my dospělí začneme o chybách mluvit s respektem a nadhledem, předáváme tím dětem důležité poselství: že pokrok je především o tom zkoušet, hledat cesty a nevzdávat se.
A díky tomu děti přirozeně učíme tomu nejcennějšímu – mít radost z učení.
