Sexuální násilí na dětech se může odehrávat v jakémkoli prostředí – v rodinách i v institucích. Často zůstává skryté a týká se dívek i chlapců. O to důležitější je vědět, jak dětem pomoci a jak s nimi mluvit tak, aby nedocházelo k dalšímu zraňování.
Dne 26. března 2026 se na půdě Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) uskutečnilo v pořadí již druhé odborné setkání zaměřené na problematiku sexuálního násilí na dětech v prostředí institucionální výchovy. Setkání jsme spolupořádali společně s organizací Freya a MŠMT. Zájem o účast byl vysoký – přihlásilo se více než 60 odborníků a odbornic, kapacita však umožnila účast 25 z nich.
Cílem bylo zmapovat potřeby a definovat podněty pro vznikající metodický pokyn k sexualizovanému násilí ze strany MŠMT.
Sdílení informací napříč institucemi
Kristýna Jůzová Kotalová z Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) zdůraznila, že pro zajištění bezpečí dítěte je mimo jiné klíčové sdílení informací mezi institucemi (např. OSPOD a dětský domov a škola). V praxi bohužel často panují nejasnosti ohledně mlčenlivosti a důležité informace se nemusí dostat tam, kam by měly. Zaznělo také, že zařízení ústavní péče potřebují znát závěry vyhodnocení rizik a Individuální plán ochrany dítěte (IPOD), aby věděla, kdo jsou pro dítě bezpečné osoby. Podstatné informace, např. že dítě bylo vystaveno nebezpečí v oblasti zdraví a kdo jsou pro dítě bezpečné osoby, je důležité sdílet vždy, aby každý, kdo se zapojí do ochrany dítěte, věděl dost k tomu, aby mohl svou roli v ochraně dítěte naplnit. Připomněla také novou metodiku MPSV Dítě ohrožené násilím v rodině, která mimo jiné obsahuje pokyny k mezioborové spolupráci a sdílení informací.
Dětské advokační centrum (DAC): Pomoc pod jednou střechou
„Sexuální násilí na dětech je téma, které nemůžeme vyřešit intuitivně, srdcem, ale potřebujeme k tomu týmy, které budou spolupracovat, aby dítě mohlo být v pořádku“, uvedla Linda Sokačová, vedoucí DAC, kde až 60 % případů tvoří právě oběti sexuálního násilí. Dětské advokační centrum (DAC), které provozujeme, má za cíl koordinaci mezioborové pomoci k zajištění bezpečí dítěte a prevenci jeho sekundární viktimizace. Služba DAC je dostupná klientele z Prahy a Středočeského kraje. Obrací se na něj často rodiče, kteří mají podezření, že se něco děje jejich dítěti, nebo učitelé či jiné osoby.
V DAC také poskytujeme službu právních informací, zajišťujeme případové konference a psychologickou pomoc a poradenství. Podmínkou je spolupráce s OSPOD.
Nabízíme také nízkoprahovou službu ve formě chatu na portálu detstvibeznasili.cz, který nabízí anonymní prostor pro řešení násilí i běžných vztahových problémů. Další celorepublikovou formou podpory je služba Poskytování právních informací, která se zaměřuje přímo na děti – oběti či svědky trestných činů nebo neabuzivní rodiče či dospělé, kteří o ně pečují.
Jak poznat trauma a jak reagovat?
Psycholožky našeho centra Kristýna Koubová, Kristýna Lištiaková a Lucie Horáčková sdílely, že dopady násilí jsou hluboké, i když dítě nevykazuje zjevné symptomy. Vždy se jedná o zásah do integrity a intimity člověka. Závažnější dopady může mít, pokud se jedná o děti do 6 let a pokud se děje od nejbližších. Psycholožky však připomněly i neuroplasticitu mozku, který se vyvíjí až do 25 let a léčivý vliv pak může mít vztah s alespoň jednou bezpečnou osobou. U dětí, které vyrůstají v ústavní výchově, se často jedná o komplexní vývojové trauma. Projevem traumatu může být disociace (zamrznutí, oddělení od emocí; dítě působí jako by mu nic nebylo), sebepoškozování, regres ve vývoji či různorodé somatické potíže.
Pokud se dítě svěří, je důležité ho ocenit a ujistit, že to není jeho vina (oběti, zvláště děti, se často stydí a cítí se provinile). Klíčové pro odborníky v sociálních službách či institucionální péči je neposuzovat, zda je to pravda či lež, ale zaměřit se na zajištění bezpečí dítěte. Vyšetřování zajišťuje policie. Vhodné je u dítěte posilovat pocit kontroly (možnost spolurozhodovat o běžných věcech), který byl výrazně zasažen. Psycholožky představily rovněž zásady uplatňování trauma informovaného přístupu, který je nezbytností:
„Jsem tady, když o tom budeš chtít mluvit“ – je vhodné nevyzvídat ohledně traumatu, dítě by mělo vědět, za kým a kdy může přijít, když bude potřebovat podporu. Je důležitý být opatrný s dotekem. Též není vhodné s ostatními dětmi v zařízení sdílet, co se stalo. Pokud se to rozkřikne, tak odolávat pokušení rozkrývat a vysvětlovat. Místo toho je vhodné například říct: „Každý máme jiné zkušenosti… Důležité je cítit se tady bezpečně…".
Freya: Systémová práce se sexualitou jako prevence
Lucie Šídová z organizace Freya vyvrátila mýtus, že komunikace a otevírání tématu sexuality situaci zhoršuje. Naopak – odborné zavedení tématu do zařízení dle zkušeností Freya snižuje vulgárnost a četnost nevhodného chování. Důležité je též vědomí, že sexualita nerovná se jen sex, ale zahrnuje mnoho témat, jako jsou např. moje tělo, hranice, vztahy, bezpečí, komunikace, soukromí i identita. Freya pomáhá domovům vytvořit metodiku pro práci se sexualitou formou systémové práce se sexualitou a vztahy a zavést pozici „konzultanta sexuality a vztahů“ (specialista v týmu, který se vzdělává a věnuje tématům spojeným se sexualitou). Petra Hamerníková představila nabídku vzdělávání pro personál a sexuální a vztahovou výchovu pro mladší a starší děti. Shrnula také různorodé edukační pomůcky k sexualitě a podpořila účastníky, aby je začali používat:
„Pro práci s dětmi jsou k dispozici konkrétní nástroje jako Box bez rozpaků, Taška doteků, hra Páruj! Sexualita hrou či praktické listy Společně o vztazích a sexualitě, které usnadňují komunikaci o hranicích a intimitě,“ Petra Hamerníková.
Jak to vypadá v praxi
Diskuze s pracovníky*pracovnicemi z terénu otevřela palčivá témata, se kterými se ústavní zařízení potýkají:
Různé formy násilí: „Fake a revenge porn", falešné profily a zneužívání dětí v online sexbyznysu (někdy jsou děti samy pachateli*pachatelkami násilí, např. dochází ke zneužívání mladších dětí v prostředí zařízení; děti si natáčí mladší sourozence). Sdílena byla zkušenost s nárůstem sexualizovaného chování u dětí oproti situaci z dřívějška.
Zranitelné skupiny: Děti s mentálním postižením často násilí nedokážou verbalizovat, a data o obětech s mentálním znevýhodněním se nesledují. Jsou vysoce ohroženou a zranitelnou skupinou. Diskutována byla také kulturní bariéra, odlišné normy a uzavřenost některých komunit. Akcentována byla osvěta v komunitách o normách/hranicích v oblasti práva a sexuality. Alarmující je také zneužívání dětí a nucení dětí k sexuálním aktivitám, či obchod s dětmi.
Transgenerační přenos: V některých rodinách je sexualizované chování a předčasná sexualita považováno za normu, což ztěžuje výchovné působení personálu.
Kapacitní limity a zajištění bezpečí: Účastníci*účastnice volali po snížení počtu dětí ve skupinách (na 6) a posílení financí na psychologickou pomoc a externí školitele k zajištění sexuální výchovy. Sdíleli také své obavy o zajištění bezpečí dětí a upozorňovali na to, že v praxi dochází k tomu, že v jednom zařízení žijí pachatelé násilí, i oběti.
Systémový problém: Lidé z praxe upozorňovali na regionální roztříštěnost – postup policie a OSPOD se liší kraj od kraje, což u dětí snižuje důvěru v systém. Dětem též často chybí informace, co se bude dít dál.
„Často se dozvídáme o minulosti dítěte příliš pozdě. Nemáme informace z trestního řízení a pak nevíme, jak s traumatizovaným dítětem pracovat,“ zaznělo mimo jiné v diskuzi.
