Síla není jen v tom bojovat. Někdy je v tom dokázat se zastavit, říká.
V ringu je zvyklý bojovat, doma je především tátou dvou synů. MMA zápasník Vladimír Lengál se zapojil do kampaně Centra LOCIKA, která připomíná, že i ve chvílích silných emocí máme možnost rozhodnout se, jak zareagujeme. A že někdy stačí dát si vteřinu navíc.
Výchova dětí není vždy jednoduchá. Zvlášť pokud jsme sami vyrůstali v prostředí, kde byly tvrdost, strach nebo tělesné tresty běžnou součástí dětství. To, co jsme jako děti zažívali, si často nevědomky přenášíme i do vlastního rodičovství. Neznamená to ale, že v tom musíme pokračovat.
V Centru LOCIKA věříme, že změna je možná. Že se můžeme učit reagovat jinak, přehodnocovat zažité postoje a hledat nové způsoby, jak dětem nastavovat hranice bez násilí. Nejde o to být dokonalým rodičem. Důležité je být ochotný o svém přístupu přemýšlet a postupně ho měnit.
Právě proto jsme ke spolupráci přizvali Vladimíra Lengála. Otevřeně mluví o svém nelehkém dětství, o tom, jakým otcem chce být, i o tom, že se sám stále učí. Nechceme ho představovat jako vzor dokonalého rodičovství, ale jako člověka, který hledá vlastní cestu jak být dobrým rodičem. A který může svým příběhem povzbudit další rodiče, aby se nebáli hledat tu svou.
Pevné hranice a laskavost se nevylučují. Děti potřebují důslednost, ale také bezpečí a důvěru. Tělesné tresty do výchovy nepatří. I když jsme si z vlastního dětství odnesli jiné vzorce, můžeme je změnit.
V našem rozhovoru Vladimír Lengál mluví o otcovství, disciplíně, vlastních zkušenostech i o tom, proč pro něj dává smysl myšlenka „vteřiny navíc“.
Lásku, tátu, rodinné vazby, hodnoty. Vychovat z nich slušný kluky, kteří se dokážou o sebe postarat, zastat se slabšího, postavit se výzvám. Umět poprosit, když něco chtějí, slušně za věci poděkovat.
Sám jsem zažil věci, které bych svým dětem zažít nepřál. Vím, jaké to je, když se dítě bojí. A přesně takovým otcem já být nechci. Chci, aby mě kluci respektovali, ale zároveň věděli, že se na mě můžou vždycky obrátit.
Jsem přísný, zásadový, ale kamarádský. Je třeba dítěti vysvětlit, že věci se neudělají samy a nic není „zadarmo“. Vždy je třeba něco udělat, něco pro to obětovat.
Pořád se učím. :) Děti je třeba motivovat, ale je nutné jim také vysvětlit, že vše má svůj čas. Myslím si, že by měly dělat i to, co se jim nechce, pro dosažení úspěchu. Disciplína, pravidelnost, setrvání. Nebát se neuspět. Pak přichází odolnost, výsledky, radost, úspěch.
V zápase používám jak fyzickou sílu, tak psychickou odolnost. Doma je to o té psychice. Sílu nepotřebuji, teda jen když potřebuji dělat manuální práce nebo přenést spící dítě do své postele. :)
Dnes už bych to takhle neřekl. Trošku jsem tu odpověď vyhrotil. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem neměl rodičovskou, otcovskou oporu, neměl jsem ten otcovský vzor, necítil jsem se doma dobře, měl jsem strach a neměl jsem si s kým promluvit. Učím se ale to, že existují i jiné způsoby, jak dětem nastavovat hranice. To, že dítě ze strachu poslechne, ještě neznamená, že něco pochopilo. Chci, aby moje děti rozuměly tomu, proč mají nějaká pravidla dodržovat. Ne aby je dodržovaly proto, že se bojí, co přijde, když neposlechnou.
Mně pomáhá to, když kluci pochopí, že je to špatně. Takže to vyřešit s klidem. Párkrát se nadechnu a vysvětlím problém místo řvaní...
Byl jsem osloven jako sportovec, zápasník a rodič a dost mě tahle myšlenka oslovila. Jak už jsem řekl, neměl jsem na růžích ustláno a vím i od mých kamarádů, se kterými jsem vyrůstal, že to měli ještě těžší než já. A už jsem rodič, miluji svoje děti a nedokázal bych jim ubližovat. Mým cílem je ukázat, že to jde i bez násilí. Chci, ať se mají děti dobře, kterékoli, ať nemusí snášet domácí násilí a nebojí se. Jsem fajter, ale doma jsem milující otec. Jsem přísnej, vznětlivej, ale někdy k tomu opravdu stačí jen dát si vteřinu navíc...
To byl dobrej táta, přísnej, ale spravedlivej. Uměl se prát, vždy bojoval srdcem. A nemusel nám nikdy dát přes hubu, aby nás vychoval.