Traumatické zkušenosti představují nepřiměřenou zátěž, kterou v daném okamžiku nemáme kapacitu zpracovat.
Občas slýcháme, že pro zpracování traumatu pomáhá sdílení – a někdy tomu tak skutečně je. Ale ne vždy a ne hned. Pokud na sdílení nejsme připraveni, může nás takový tlak ještě více zatížit.
To, co skutečně pomáhá, je laskavá a bezpečná přítomnost druhého člověka, který nám dává prostor rozhodnout, o čem, jak a jestli vůbec chceme mluvit.
Věty jako „To, co jsi zažil/a, nebylo v pořádku“ nebo „Máš právo cítit to, co cítíš“ mohou přinášet úlevu a pomáhat znovu budovat důvěru. A právě díky tomu může začít i uzdravování.
