Brzo nás čeká začátek školního roku! Pro děti to může být velmi náročné období. Dejte jim proto přečíst tento článěk, který původně vznikl pro časopis Heroine. Naše dětská psycholožka v něm odpovídá na nejčastější obavy, se kterými se děti ve školním věku mohou potýkat. Držíme palce všem žákům!
Nastupuju do nové školy a bojím se, jestli si tam najdu kamarády.
Nástup do nové školy není jednoduchá věc. Všechno je nové a spolužáci už se navzájem znají. Najít si nové kamarády navíc nějakou dobu trvá. Proto může být fajn se ze začátku co nejvíc o škole a o tom, jaké to tam je, bavit s rodiči, kamarády z bývalé školy, anebo prostě s někým, s kým si rád/a povídáš.
Pokud nastupuješ do školy na začátku roku, může to být dobrá příležitost k seznámení, protože noví spolužáci se dva měsíce neviděli a stejně jako ty se ve škole po prázdninách rozkoukávají. Při seznamování s novými spolužáky může proto stát za to hned první dny ve škole udělat první krok a přijít se za nimi seznámit. Vyžaduje to sice hodně odvahy a občas to nebývá vůbec lehké, ale jakmile noví spolužáci uvidí tvůj zájem, bude snazší se s nimi skamarádit. Můžeš za nimi třeba přijít a zeptat se jich, co je baví, jak tráví čas o přestávkách, anebo se jich zeptat na něco, co souvisí se školou. Počítá se cokoliv, co bude příležitostí k tomu se spolužáky prohodit pár slov. Dobrá strategie taky může být začít se bavit se spolužákem v lavici. Ten tě totiž může postupně propojit s dalšími spolužáky. Do školy taky můžeš přinést nějakou hru a nabídnout spolužákům, jestli by si ji s tebou nechtěli o přestávce zahrát. Když najdeš nějakou věc, která baví tebe i tvé spolužáky, budete mít společné téma k povídání i trávení času. Hlavně nevěš hlavu, když hned v prvních dnech nebudete se spolužáky nejlepší kamarádi. Někdy to prostě chce svůj čas a tu správnou příležitost kamarádství navázat.
A kdyby se snad stalo, že i po delší době se ve třídě budeš cítit sám/sama, nenechávej si to pro sebe. Řekni to rodičům, nebo někomu, kdo ti může pomoct. Všechno se dá vyřešit, když se to řekne nahlas. Když naopak necháváš delší dobu trápení v sobě, tak pak roste, a může ti zbytečně ublížit.
Spolužáci se mi ve škole posmívají. Nadávají mi.
To zní jako náročná věc. Být ve třídě, kde se ti spolužáci posmívají a nadávají musí být dost nepříjemné a pro tebe opravdu obtížné tam opakovaně chodit. Takovou situaci bys neměl/a zažívat. Tvoji spolužáci nemají právo se ti posmívat ani ti nadávat. To se prostě nedělá. Chyba není v tobě, ale v tom, že oni dělají něco, co nemají. Pravděpodobně neví, že by to neměli dělat, nebo jim to z nějakého jiného důvodu prochází. Proto je obrovsky důležité, abys o tom řekl/a někomu dospělému, kdo by ti měl pomoct situaci vyřešit. Spolužáci by měli vědět, že dělají něco, co není správně a měl by jim to říct někdo dospělý, protože dospělí jsou ti, kteří nastavují pravidla. Tím, že to někomu řekneš, pomůžeš nejen sobě, ale pravděpodobně i někomu dalšímu, komu se spolužáci už posmívají a nadávají, anebo by se mu posmívali a nadávali v budoucnu. Nejlepší je svěřit se s tím rodičům, anebo zajít rovnou za učitelem, anebo třeba za školním psychologem, pokud ho na škole máte.
Pamatuj hlavně na to, že spolužáci nemají právo se ti posmívat a nadávat ti. S tebou není nic špatně. Stejně tak ty by ses ale neměl/a posmívat ani nadávat jim. Místo toho spolužákům řekni, ať toho nechají a dej tak jasně najevo, že se ti jejich chování nelíbí. Stůj za sebou. Představ si třeba, jak by se v takové situaci zachoval nějaký tvůj oblíbený hrdina. I ty máš v sobě kus svého hrdiny. Vzpomeň si na něj ve chvíli, kdy se k tobě spolužáci nebudou chovat hezky a ukaž jim, že ho v sobě máš a že nad tebou jejich posměšky a nadávky nemají moc.
Nedostal/a jsem se na gympl. Trápí mě to.
Zdá se, že dostat se na gympl pro tebe bylo z nějakého důvodu hodně důležité. Proto tě to asi trápí. Možná ses fakt hodně snažil/a, aby to klaplo. Dlouho se připravoval/a. Rodiče si možná hodně přáli, abys se na gympl dostal/a. A ono to tentokrát nevyšlo. I pro dospělé je těžké se smířit s tím, že se jim nepodaří něco, co chtějí. Ale stává se to. Vlastně docela často. Někdy to prostě nevyjde. A někdy člověk po nějakém čase zjistí, že je rád, že to nevyšlo. Třeba i tebe nakonec překvapí, že jsi vlastně rád/a, že jsi zůstal na škole, na které jsi.
Je taky třeba říct, že v tom nejsi sám/sama. Spousta dalších dětí se na gympl nedostala. Tak to prostě je. A neznamená to, že by že ses dost nesnažil/a, nebo jsi míň chytrý/á než ti, co se dostali. Možná jsi byl/a prostě jen v den přijímaček unavený/á, moc pod tlakem, nesedly ti otázky, špatně se ti soustředilo, nebo cokoliv dalšího. Je ale super, že máš možnost to zkusit v 7. nebo 9. třídě znovu, pokud budeš chtít. Tentokrát už budeš vědět, jak na to, a proto budeš mít výhodu. Navíc budeš mít mezitím čas na další přípravu a třeba i prostor se zamyslet nad tím, jestli by se ti nakonec nelíbilo víc na jiném gymplu/škole.
A pokud se snad trápíš kvůli tomu, že máš pocit, že tvoji rodiče jsou zklamaní, tak jim o tom zkus povědět. Je dost možné, že rodiče pro tebe chtějí to nejlepší a měli pocit, že na gymplu by ses měl/a líp. Proto si přáli, aby ses na gympl dostal/a. Když to ale společně proberete, tak se tobě i rodičům uleví. Rodiče totiž budou vědět, co tě trápí a že pro tebe bylo důležité se na gympl dostat. Ty zase budeš vědět, že tě rodiče mají úplně stejně rádi jako předtím. Taky se vám třeba společně podaří vymyslet, jak postupovat dál a co udělat pro to, aby tě to tolik netrápilo. Tak hlavu vzhůru!
Přijde mi, že jsem k ničemu. Spolužáci jsou ve všem daleko lepší než já.
Teda, to musí být těžké chodit do školy s takovým pocitem. Na 100% ale spolužáci nejsou ve všem daleko lepší než ty. Možná se ti to tak může na první pohled zdát, ale určitě je něco, co ti jde skvěle. Třeba jsi super posluchač, nebo vždycky nabídneš pomoc, anebo si pamatuješ věci, které si jiní nepamatují. Je taky možné, že ti jdou dobře věci, které ve škole nejsou tolik vidět. Můžeš být třeba vrchní mazlič psů nebo koček, anebo už zvládneš něco uvařit, nebo skvěle jezdíš na kole. Je ale naprosto jisté, že i ty máš svojí superschopnost, stačí ji jen objevit. Zamysli se nad tím, co tě doopravdy baví a co děláš rád/a. Třeba právě v téhle činnosti objevíš něco, v čem jsi opravdu dobrý/á.
Je taky třeba si uvědomit, že všichni nemohou být stejně dobří ve všem. Takže někomu jde skvěle učení, někdo je zase dobrý ve sportu, další je skvělý kamarád, někdo umí fantasticky tancovat, jiný je profík na počítače, někdo krásně kreslí a tak dál. Navíc je třeba říct, že věci se časem mění. Takže pokud teď jde spolužákům ve škole něco líp, neznamená, že to tak bude vždycky. Víš, že mozek funguje trochu jako sval? Že když ho budeš trénovat, tak ti pak půjde učení líp?
Pokud tě ale hodně trápí pocit, že ostatní jsou ve všem lepší, popovídej si o tom s někým. Když máš trápení velikosti slona a někomu ho povíš, tak se z něj stává trápení třeba už jen ve velikosti veverky. A třeba ti ten druhý napoví, v čem jsi dobrý/á, a vysvětlí ti, že rozhodně k nejsi k ničemu.
Rodiče se doma často hádají. Bojím se, že se budou rozvádět.
To je hodně těžká situace. Už to, že se rodiče doma často hádají musí být dost nepříjemné. Když se k tomu ještě přidá strach, že se rodiče rozvedou, tak je to teda pořádná nálož. Proto je opravdu hodně důležité, abys měl/a možnost si o tom všem s někým promluvit. Může to být někdo z rodiny, s kým si rozumíš, nebo třeba nějaký kamarád nebo kamarádka. Jestli máte ve škole školního psychologa, tak je to ten pravý člověk, se kterým to řešit. A pokud ve tvém okolí není nikdo, komu bys důvěřoval, můžeš zavolat na Linku bezpečí (číslo 116 111), napsat na jejich , nebo jim . Je to zdarma a anonymní, to znamená, že nemusíš říkat své jméno. Rozhodně je ale důležité se o tak těžkou věc s někým podělit. Těžké věci bychom neměli nést sami. Je to jako když neseš nějaký opravdu těžký náklad. Pokud ho neseš sám/sama, opravdu brzy se vysílíš a přijde chvíle, kdy už prostě fakt nemůžeš. Když ho ale neseš s někým dalším, tak se váha rozdělí mezi dva a můžete si vzájemně pomáhat.
Mohlo by se zdát, že když se rodiče hádají, tak je to jen jejich problém. Ale hrozně často se stává, že děti to prožívají stejně těžce jako rodiče. Někdy je to dokonce bolí ještě víc. Proto je taky třeba, aby ses věnoval/a věcem, co máš rád/a (třeba kroužek, kreslení, sport, domácí mazlíček). Potřebuješ totiž někde načerpat dobrou náladu. Ve chvíli, kdy se rodiče hádají a tobě je to nepříjemné, můžeš zkusit různé strategie, jak si v takové chvíli pomoct – třeba si nasadit sluchátka, abys to neslyšel/a, jít ven, nebo zavolat kamarádovi nebo kamarádce.
Je taky třeba říct, že to, že se rodiče často hádají, není tvoje vina. Mezi dospělými se občas stává, že už si nerozumí a nedokážou se domluvit. Za to ty rozhodně nemůžeš. A taky jim s tim nemůžeš nijak pomoct. Je to na nich dvou, oni to musí vyřešit spolu. Co ale můžeš udělat je, že jim povíš o svých obavách z rozvodu a o tom, jak ti jsou nepříjemné jejich hádky. Možná si ani neuvědomují, jak moc tě to trápí. Měli by to ale vědět. Pokud se s nimi o tom bavit nedá, řekni to jinému dospělému, který tě vyslechne.
A co se týče rozvodu – pamatuj, že ať už to dopadne jakkoliv, tak jde o vztah rodičů, který možná končí. Tvými rodiči ale už budou navždycky a pokud se máte rádi, tak se budete mít rádi i dál. Spoustu dětí už zažilo rozvod rodičů a zvládly to. Ty máš vsobě stejnou sílu!
Někdo mě na internetu vydírá. Píše mi ošklivé věci.
Hned na začátek je třeba říct, že nikdo nemá právo tě na internetu vydírat ani ti psát ošklivé věci. Taková věc je špatně a obvykle ji vyšetřuje policie. Ten, kdo tě na internetu vydírá, nebo ti píše ošklivé věci, to takhle možná dělá i s jinými lidmi, a proto je nutné na něj upozornit a zastavit ho. Nejlepší rada tedy je, abys o tom řekl/a někomu dospělému. Nejlépe svým rodičům. Pokud máš velký strach, můžeš nejprve zavolat na Linku bezpečí, nebo napsat na jejich chat, a poradit se s nimi, jak přesně postupovat.
Většinou to vyžaduje velkou odvahu říct takové věci nahlas. Možná se bojíš, nebo stydíš, nebo to prostě znějakého důvodu chceš utajit. To je úplně pochopitelné a asi by to takhle měla většina dětí a možná i dospělých. Věř ale, že je důležité to říct. Pokud si to necháš pro sebe, můžeš se zaplést do daleko větších problémů. Takovouhle věc nemáš a nemůžeš řešit sám/a. Sřešením ti musí pomoct někdo dospělý. Zkus tedy sebrat veškerou odvahu, kterou vsobě najdeš, a zajít za nějakým dospělým. Řekni mu celou pravdu. Sice to bude chvíli nepříjemné, ale jakmile to ze sebe jednou dostaneš, tak ti bude líp a bude možné začít situaci řešit. To zvládneš!
Vždycky když máme ve škole test, nebo zkoušení, mám hrozný strach. Nemůžu se pak vůbec soustředit.
Ze zkoušení a testů má strach spousta dětí. Vlastně i dospělí, když je třeba zkouší někdo v práci, nebo mají mluvit před hodně lidmi, tak mají většinou strach a jsou hodně nervózní. Takové situaci nejsou vůbec lehké, ale dá se naučit je zvládat.
To, že máš strach z testů a zkoušení, pravděpodobně znamená, že ti na známkách záleží a jde ti o to podat dobrý výkon. Asi k tomu přistupuješ zodpovědně, anebo víš, že je pro tvoje rodiče důležité, aby domů nosil/a dobré známky. Většinou je to tak, že nemůžeš úplně stoprocentně ovlivnit, jaká známka nakonec padne. Může se totiž stát, že otázky v testu jsou neobvykle těžké, nebo je ve třídě hluk a tobě to odvádí pozornost, anebo si na něco chyběl/a a neměl/a jsi možnost se to doučit. Co máš ale ve svých rukou je příprava. Obecně platí – čím lepší příprava, tím větší jistota u testu nebo zkoušení. S přípravou ti může pomoct rodič, můžeš taky chodit na doučování, sledovat na internetu různá videa, anebo si zahrát nějakou výukovou hru. Říká se taky, že čím víc dopředu se učíš a čím častěji si učivo opakuješ (po menších částech), tím líp si věci zapamatuješ.
Pokud si nervózní ve chvíli zkoušení nebo testu, je možné vyzkoušet různé věci na uklidnění. Tyhle věci by ti pak měly pomoct se líp soustředit při testu. Obecně pomáhá se před testem nebo zkoušením několikrát se nadechnout a vydechnout (nadechuješ se do břicha a vydechuješ, jako kdyby se nafukoval a vyfukoval balónek). Může taky pomoct vytřepat nervozitu ztěla. Nejdřív třepeš jednou rukou, pak druhou, následně vytřepeš jednu nohu a druhou nohu. Nebo to ze sebe můžeš zkusit vytancovat. Pokud nechceš bláznit před spolužáky, jdi se alespoň projít po třídě, anebo na chodbu, pokud můžeš. Taky si ssebou můžeš vzít do školy nějaký talisman, který ti dodá při testu nebo zkoušení sílu. Anebo si vem do školy antistresový míček anebo prstýnek, který ti trochu pomůže uvolnit nervozitu. Míček nebo prstýnek najdete srodiči vnějakém internetovém obchodě.
Netěším se zpátky do školy. Učitel/ka je na mě zlý/á.
Dává smysl, že se nětěšíš zpět do školy, pokud se k tobě pan učitel nebo paní učitelka nechová hezky. Ve škole jsou učitelé velmi důležití, žáci s nimi tráví většinu dne. Podobně to mají dospělí se svými šéfy v práci. Pokud jsi tedy zrovna narazil/a na někoho, s kým sis nesedl/a, může být těžké ve škole vydržet. Bohužel se občas takové věci dějí a neznamená to, že děláš něco špatně. Možná se učitel/ka nechová hezky ani k ostatním spolužákům? To ho/ji sice neomlouvá, ale znamenalo by to, že se mu/jí třeba děje něco těžkého doma, anebo je z práce dlouhodobě unavený/á. Pokud je zlý/á jen na tebe, i přesto to neznamená, že je chyba v tobě. Učitel/ka by se měl chovat stejně ke všem žákům.
Co teda s tím? Zkus si o tom popovídat s rodiči, třeba společně vymyslíte nějaké řešení. Kdyby tě to fakt hodně trápilo, tak by šlo jednat se ředitelem o přestupu do jiné třídy, anebo o změně školy. Rodiče by si také mohli s učitelem, anebo někým dalším ve škole, promluvit. Pokud máte ve škole školního psychologa, zajdi za ním a pověz mu o své situaci. Můžeš se o tom taky pobavit se svými spolužáky, třeba to mají stejně jako ty a když vás bude víc, tak snadněji najdete řešení.
Existuje taky naděje, že učitel/ka se po prázdninách vrátí do školy jako vyměněný/á a bude se chovat normálně. Pak se to vlastně vyřeší samo. Poslední věc, která může pomoct, je zamyslet se, jestli nemůžeš udělat něco pro to, aby byl/a učitel/ka víc v klidu. Nosíš pravidelně domácí úkoly? Přezouváš se? Snažíš se dávat pozor v hodinách? Pokud ano, tak je vše v pořádku. Pokud ne, zamysli se nad tím, co bys potřeboval/a pro to, abys tahle pravidla mohl/a plnit. Prober to s rodiči. Třeba něco společně vymyslíte.
Spolužáci mi říkají, že jsem divný/á. Nerozumím tomu a nevím, co mám dělat jinak.
Jestli ti spolužáci říkají, že jsi divný, může to znamenat spoustu věcí. Nemusí to být nic špatného, třeba jen občas nerozumí tvému chování, protože děláš něco, co oni sami neznají. To se mezi lidmi stává. Slyšel/a jsi někdy o Einsteinovi? Lidi o něm taky říkali, že je divný, a přitom to byl génius. Těhle lidí, o kterých někdo říkal, že jsou divní, je spousta. Často se ale jednalo o nějakou jejich výjimečnost, nějakou odlišnost, která byla vlastně výhodou. Lidi prostě a jednoduše nerozumí věcem, které u sebe neznají a se kterými nemají sami zkušenost. Zkus se zamyslet – nemáš náhodou nějakou takovou výjimečnost?
Důležité otázka je, jestli tě jejich slova trápí. Pokud si myslíš, že by mělo smysl se jich zeptat, jak to myslí, udělej to. Je pochopitelné, že ti na jejich názoru záleží. A spolužáci si možná nemusí uvědomovat, že tě jejich slova bolí. Pamatuj ale, že spolužáci se mohou v tom, co říkají, také mýlit. Neznají tě tolik jako třeba rodiče. Nevidí, co děláš mimo školu. Neznají všechny tvé skvělé vlastnosti. Proto je dost možné, že nemusíš dělat jinak vůbec nic, protože jsi skvělý/á, takový/á, jaký/á jsi.
Zkus také probrat celou situaci s někým nestranným. Třeba s někým z rodiny, nebo jiným kamarádem anebo kamarádkou. Můžeš taky zajít za školním psychologem, anebo někým, komu ve škole důvěřuješ. Třeba ti řeknou něco, co jsi sám/a doteď neviděl a pomůže ti to lépe porozumět.
Stala se mi hrozná věc. Potřebuji se poradit s někým, kdo mě nebude trestat.
Pokud se ti stala nějaká hrozná věc, je určitě na místě to někomu říct. Poradit se s někým je správné rozhodnutí a odvážný krok k řešení situace. Navíc čím dřív to uděláš, tím líp. Dá se říct, že máš tři možnosti. Máš ve svém okolí někoho dospělého, kterému důvěřuješ a víš, že tě vyslechne? Požádej ho o pomoc. Najdi nějakou příležitost, kdy budete sami a všechno mu pověz. Popiš to podle pravdy. Jedině pak ti dospělý bude umět poradit tak, jak potřebuješ.
Pokud ve svém okolí nikoho takového nemáš, napadl by tě někdo takový ve škole? Může to být třeba učitel, kterému důvěřuješ, nebo školní psycholog, anebo výchovný poradce, případně metodik prevence. Pokud někdo takový ve škole je, řekni mu, že si s ním potřebuješ popovídat o samotě a někde v klidu. Všechno mu pak pověz.
V případě, že nemáš nikoho ve svém okolí ani nikdo takový není ve škole, můžeš zavolat na Linku bezpečí. Telefon zvedne pán nebo paní, který/á je vyškolený/á dávat rady. Bude ti umět poradit, jak s tou hroznou věcí naložit. Navíc nemusíš říkat své jméno, protože je to anonymní. Pokud nerad/a voláš, můžeš napsat na jejich chat. Ten je také anonymní a najdeš ho na internetu.
Máma/táta se občas hrozně naštve a pak mě uhodí. Mám z ní/něho hrozný strach.
Pokud se ti tohle doma děje, je přirozené, že máš velký strach. Stává se, že tenhle strach přetrvává i ve chvílích, kdy rodič zrovna naštvaný není. A s takovým strachem není snadné žít. Asi v sobě budeš mít nějakou velkou vnitřní sílu, protože být v takové situaci není nic lehkého.
Je důležité říct, že rodiče by neměli dětem ubližovat. Není to správné. Neměli by to dělat ani ve chvílích, kdy jsou hrozně naštvaní. Rodiče jsou dospělí a měli by umět své naštvání ovládat. Není tvoje chyba ani vina, že se rodič takhle hodně rozzlobí. Nemůžeš za to. I kdybys uděl/a nejhorší věc na světě, tak by tě rodič neměl uhodit.
Co s tím tedy dělat? Nejlepším řešením je o tom někomu říct. Třeba někomu z rodiny, komu věříš, nebo nějakému dospělému ve škole. Můžeš taky napsat na Linku bezpečí, je zdarma a můžeš se tam poradit bez toho, že bys říkal/a své jméno. Můžeš taky napsat, zavolat, anebo dojít na sociálku (oficiálně se to jmenuje odbor sociálně-právní ochrany dětí, zkráceně OSPOD). Na sociálce se totiž starají o to, aby se dětem dobře žilo v rodinách, aby jim rodiče neubližovali, aby děti měly v rodině všechno, co potřebují. Sociálka je tu od toho, aby ti pomohla. Může být ale dobré mít k sobě dospělého parťáka, který ti pomůže s nimi jednat.
Je důležité zdůraznit, že říct někomu dospělému, co se ti děje, je hrozně moc důležitá věc. Ty sám/a to nemůžeš změnit jinak, než že to řekneš dospělému, který má možnost situaci začít řešit. Nebuď na to sám/a. Pamatuj, že okolo tebe jsou lidi, kteří jsou ti připravení pomoct.