Psycholožka Katie Hurley na základě své zkušenosti s adolescenty během trvající pandemie zdůrazňuje především jejich potřebu fyzického kontaktu a empatického naslouchání. Toho je totiž aktuálně největší nedostatek. Možná překvapivě nejobvyklejší odpověď, kterou Katie slyší, je ta, že se dospívající cítí osaměle.
Mluvte s nimi o svých emocích na rovinu
Děti neustále sledují naše reakce a chování. Neznamená to, že máme být neustále pozitivní, předstírat, že vše zvládáme. Pro rodinu to je skvělá šance procvičit si zdravé vyjadřování emocí a používání strategií zvládání stresu. Můžeme si dovolit našim dětem říci, jak se cítíme a že v tomto období je pro nás každý den jak na houpačce. Je maximálně důležité mít svou oblíbenou strategii, která nám pomáhá, když napětí nebezpečně stoupá. Její účinek se zvyšuje v přímé úměře s opakovaným používáním.
Více se ptejte, méně vyslýchejte
Když v médiích sledujeme zprávy o nedostatečné kvalitě online výuky, o tom, jak děti “ztrácejí rok a svou profesionální budoucnost”, cítíme se pod tlakem. Neustálým dotazováním zda již odeslali úkoly, nebo vypracovali projekt, se snažíme získat co nejvíce informací a tak mít situaci pod kontrolu. Výsledek je ten, že své potomky znejisťujeme. Je třeba naslouchat, ptát se neohrožujícím způsobem a umět je ocenit: “Učit se matematiku online se mi zdá skoro nemožný. Jak ti to jde?”
Snažte se rozpoznat volání o pomoc
Rodiče si často stěžují, že si dospívající neřeknou o podporu, o pomoc. Jenže oni si o obojí říkají, jen možná způsobem, který nám není moc příjemný. Pokud vás kritizují, nebo jsou drzí, tak vězte, že na vině jsou nepříjemné pocity, se kterými neví, co mají dělat, a tak je projektují do svého okolí a tím si uleví. I přes to, že vaše vřelost a náklonost je zřídkakdy opětována, je opravdu třeba. Je nutné, aby věděli, že jsou bezpodmínečně milováni. Výzkumné studie potvrzují, že rodičovská vřelost zesiluje všechny další rodičovské strategie, i když se děti od rodičů vzdalují.
Naslouchejte jejich starostem s pochopením
Pokud se vám svěří, odolejte impulsu shazovat jejich starosti, nabízet řešení, která vám fungují, nebo to řešit celé za ně. Často se k problému postaví sami, pokud je empaticky vyslechnete: Uznejte jejich pocity: “to zní fakt šíleně” nebo “to je opravdu hrozný.” Zeptejte se, co od vás očekávají: “Co ode mě teď potřebuješ? Mám ti s tím poradit, pomoci, nebo tě vyslechnout?” 9x z 10 případů si přejí jen vyslechnout. Pokud je pro ně obtížné přijít s vlastním řešením, tak se můžete zeptat: “Co by ti pomohlo, aby ses cítil aspoň o procento lépe? Jaká malá věc by teď alespoň trochu pomohla?” Tyto “ostrůvky naděje” mohou často být prvními krůčky k řešení situace.
Nenechte je v tom
Někdy když se dospívající dostanou do úzkých, tak si rodiče pomyslí: „Nechám tě v tom trochu vykoupat. Musíš si na to přijít sám.” I přes to, že dospívající jsou již velmi schopní problémy řešit sami, nemusíme je v tom úplně nechat. To není trénink odolnosti, ale osamělosti.
Přítomnost dospělého funguje jako protektivní faktor. Odolnost, nebo také schopnost zotavit se z obtíží, není plně vrozená vlastnost. Úlohou dospělého je kontinuálně podporovat děti při rozvíjení dovedností, které napomáhají zvládání problémů, být pro děti stabilní kotvou. Bylo by nerozumné očekávat, že dospívající zvládnou již vše bez pomoci.
Ptejte se sami sebe, co je teď skutečně podstatné
Co když známky a škola teď nejsou pro naše děti to nejdůležitější? Co jiného mají příležitost se díky této době naučit? Hodnotu nezištné pomoci srkze nákupy pro starší paní ze sousedství? Doučování mladších spolužáků? Jsou různé způsoby, jak změnit stresující situaci na pozitivní zážitek.
Hledejte si malá velká povzbuzení
Máme tendenci k perfekcionismu a velkým nárokům na sebe i na okolí. Právě teď je čas naučit se umění malých kroků. Oceňujte každodenní drobnosti. Sourozenci se mezi sebou rvou šest měsíců v kuse a teď je to chvíli o trochu lepší. Váš puberťák sice vůbec nezvládá školu, ale našel si aspoň něco, co ho snad baví. Oceňte to jako výhru - a malou velkou naději pro vás.
